Ce test n’est pas encore traduit — nous affichons la version originale (Čeština).
Jario je pokus, který se zastavil na půli cesty. Nejde o Mario od Nintenda — to by byla průšvih — ale o samostatný platformer z roku 1994 od neznámého výrobce na DOS. A když se podíváš na název, všechno ti bude jasné. Nedokončený projekt, který se někde v archivu ocitl a v následujících dekádách ho sbírači emulátorů a retro nadšenci vytáhli ze zapomenutí.
![Jario [unfinished] – screenshot 1](/media/ar/992693_0.gif)
Jde o klasický 2D platformer v duchu osmdesátek a počátku devadesátek. Skákat, sbírat věci, vyhnout se nepřátelům, dostat se na konec levelu. Nic filozofického, nic složitého. Právě proto to bylo lákavé — když se to udělalo dobře, mělo to kouzelnou jednoduchost. Tenhle titul se ale rozhodně neuvedl jako opus magnum. Grafika je chudá, stejně tak zvuky. Máš pocit, že se do něj věnoval jediný člověk, který si dal záležet na mechanice, nikoliv na lesku.
Ovládání je odpovídající své době — jednoduché, přímé. Běžíš, skáčeš, sbíráš. Problém je v tom, že se hra cítí tuhá. Reflexy neodpovídají akcím, skok není tak přesný, jak by měl být. U platformeru, který na nic jiného nesází, je to fatální vada. Když tě hra stokrát zabije protože tě neposlechla, přestane ti být zábava. Navíc je vidět, že projekt nikdy nedospěl do stavu, kdy by se mohl pochlubovat balancí či vyvážením obtížnosti.
Jario si záslouží místo v historii spíš z důvodu, že je dokladem snažení — důkazem, že v devadesátkách si užívali i neznámí tvůrci svůj díl snahy o vlastní platformery. Není to remasterem slavné série, není to fan-projekt s láskou, je to jen nenaplněná ambice. Zbyl po něm svěd v podobě nedokončené hry, která nikdy nedostala příležitost vyzrát.
Dnes si ji zahrají jen ti, co kouří archivní DOS emulátory a chtějí vidět, co vše vznikalo na západě přehlížené scény. Hraje se to skrz retro sentimentu, ne pro zábavu. Jario je kuriozita, ne zázrak. Tvůrce měl talent, ale čas nebo sílu na dokončení mu chyběla.