Croustibat

Příšerky se zuby z křupavé kůrky. Kdo je rozkouše, vyhrává. Croustibat je jedna z těch her, u kterých se tvůrce zřejmě bavil sám a nechal si ji jako bonus do nějaké větší kolekce — malá, divná, zbytečně roztomilá potvora, kterou spustíš pod DOSem a uvidíš víc barviček, než bys čekal.

Je to hlavolam s časovým tlakem. Po obrazovce se pohybují zubaté příšerky — něco jako žabky s chrupavčitými tesáky — a ty je chytáš, klikáš na ně, kombinuješ je. Vypadá to, jako by se někdo koukal na Tetris a řekl si, že by bylo legrační, kdyby se kostky kousaly mezi sebou. Hra vlastně nemá zápletku, jen náladu — a to je přesně ta bezstarostnost devadesátek, kdy nezávislé hry neexistovaly, ale každý program mohl obsahovat mini-hru, jako by nic.

Ovládání je jednoduché až triviální. Myš, kliknutí, někdy tažení. Příšery se chytají, mizí, objevují se nové. Tempo se zvyšuje. Hudba — pokud tam je — nemá šanci konkurovat zvukovému divu třeba z Duke Nukema, ale není ani otravná. Je to spíš jako vrzání v počítači: uznáváš, že to slyšíš, ale tím to končí.

V paměti zůstává jen díky své osobitosti. Není to grafický skvost, není to inovativní hlavolam, není to nic, co bys luštil tři měsíce. Je to ale prostě zvláštní — a to tím správným způsobem, který si člověk zapamatuje, když se vrátí do doby, kdy se malé DOSovky rozdávaly na disketách s dalšími padesáti malými DOSovkami a nikdo ti neřekl, co si s nimi bez návodu počít.

Dnes? Pokud tě láká elektronika z éry, kdy se hry psaly spíš z nudy vývojářů než z tržního plánu, je to krátké, ale autentické setkání s bláznivostí počítačů, která v tomhle formátu skoro neexistuje. Zahraješ ji za patnáct minut, pak ji zapomeneš, ale těch patnáct minut bude působit jako pozdrav z paralelní dimenze, kde se všechny hry dělaly podle zvláštních pravidel.