Continuum

Jednu chvíli hraješ jako normální panáček, příští moment tě hra otočí o devadesát stupňů a najednou jsi v prostředí, které se chová úplně jinak. Continuum je logická plošinovka z roku 1990, kterou dnes málo kdo zná, přestože měla ambici bít se o pozornost vedle Lemmings nebo Prince of Persia.

Jde o klasickou úkol-a-řešení záležitost. Panáček musí dostat ze startu do cíle, ale cesta není přímá — je složitá, má více vrstev a občas se otáčí o devadesát stupňů. Nejzajímavější trik spočívá v tom, že svět má více směrů gravitace. Chvíli jdeš po zemi jako normálně, pak se přesuneš na zdí, kde už je gravitace jinak orientovaná. Není to Gravity, to by přišlo až v novější době, ale v roce 1990 to bylo zajímavé zjištění.

Ovládání je přímočaré — pohyb, skok, víc toho nepotřebuješ. Jenže mechanika si vás vezme na parádní kolotoč. Jednoduché fyziky si řekne, až když si ji vyřešíte v hlavě. Některé úrovně tě naučí myslet zásadně jinak — nejde jenom o to, aby ses dostal na druhou stranu, ale abys si uvědomil, že ta druhá strana je vlastně nahoru a ty se tam plazíš jako moucha na stropě. Chvílemi to klikne, chvílemi si řekneš, že se na to koukat nechceš.

Graficky to není nic mimořádného. DOS ve své čisté formě — pixelová animace, barvičky z tý doby, kdy se každý bod počítal. Není to ošklivé, spíš prostě staré, bez pretenzí. Zvuky jsou stejně minimalistické — pípnutí, skáknutí, tykání času. Není to hra, která by ti visela v hlavě, ale tuhle hudbu si zapamatuješ, protože ji slyšíš furt.

Dnes se o Continuu mluví tak nějak zbežně, jako o zajímavém pokusu, který nebyl úplně hvězda. Důvod? Nedostala se na správný počítač v správný čas. Na Amize by to možná vypadalo lépe, na Atari by to bylo jinak, ale na PC to zůstalo skryté. Mechanika s rotující gravitací se dnes vidí samozřejmě všude, ale tuhle hru málo kdo znal i v devadesátkách.

Pokud tě zajímá, jak vypadal pokus o puzzle-platformer s něčím nového už v roce 1990, Continuum si zahrát stojí. Není to majsterštyk, ale není to ani ztracený čas. Je to poctivá logická hra, která tě chvílema podraždí, ale občas ti také ukáže, proč se o ní vůbec stojí mluvit. Spusti si ji v DOSBoxu a pozvi si do toho jednoho přítele, ať se kouká. Budete se smát a zároveň se svíjet.