Kaeon

Když si pustíš Kaeon, okamžitě ti dojde, že tohle je hra z doby, kdy se design řídil jedinou otázkou: Co kdyby sehrála více rolí najednou? Střílečka, puzzle, labyrinth, všechno je tu náhodou, ale nic se nechytilo až na obsesi tvůrce tím, aby tě zaměstnal.

Kaeon je surrealistický průlet abstraktním světem v pohledu z prvé osoby, kde se pohybuješ mezi geometrickými tvary a změť vizuálů, která připomínají spíš hallucinátorium než promyšlenou hru. Cíl je vágní, průběh chaotický. Vyrábí atmosféru, která se někde mezi modernímu vývěsmíru a počítačovým snem drží na okraji zájmu, ale nikdy ho nenaplní.

Ovládáš svoji figurku jednoduše, prostor se naviguje v několika málo verzích — kolem se hemží nepříjemně malými nepřáteli a překážkami, které vypadají jako kdyby je vykreslovač kreslil v horečce. Střílení není satisfakční, řešení puzzle není logické, jen intuitivní v nejhorším slova smyslu. Hra tě žene kupředu, ale bez důvodu, který by měl smysl.

Kaeon je zapomenutá rarita, kterou nikdo neznámý tvůrce vytáhl z noci a pustil do světa jako by čekal, že se stane kultovní. Místo toho se stala anekdotou — případ, kdy ambice přesáhly talent a prostředky. Hratelnost není špatná, jen... prázdná.

Dnes by sis ji mohl pustit v DOSBoxu čistě z nostalgie a zvědavosti. Nikoli jako zábavu, ale jako artefakt doby, kdy bylo možné vydat cokoli a doufat, že něco uvěří. Čímž Kaeon paradoxně stojí za zmínku — právě proto, že ho nikdo neví.