GOTCHA

Chytit míč holýma rukama z letadla létajícího padesát metrů nad zemí zní jako blbost, ale právě to je Gotcha. Tahle hra z roku 1994 si vezla jednoduchou zábavu: běhej po hřišti, skákej na správné místo a chytej. To je všechno.

Jde o sportovní akčnějšku, která se točí kolem letky cvičujících spadochronistů. Ty padají z oblohy a tvým úkolem je jim doskočit na správný svah nebo plochu. Nešťastně si to nevystrčíš, spadochronista tě přejede. Střídáš různá místa a typy terénů — od běžného trávníku po písek. Zní to na papíře nudně, ale v prvních pěti minutách hraje hra s rytmem a načasováním jako pinball.

Ovládání je primitivní, což je vlastně jeho síla. Pohybuješ se jen vlevo a vpravo, skákáš na místo. Grafika je pixelová, bez přepychu, ale svým způsobem čistá — poznáš, co se děje. Zvuky jsou typicky dos-ácké: piskat, cvrčení, nic, co by ti uvíznulo v hlavě. Hra se s tebou ale hned ukazovatelem po nosu — všichni padochodisti doletí přesně tam, kde jsi. Bez překvapení, bez hloupých selhání. Je v tom jistá matematická krása.

Gotcha patří k těm hrám, co kdyby vyšly dnes, byla by to free-to-play flash hra v mobilu na pět minut čekání v doktorně. V devadesátkách to bylo férové — jednoduchá zábava bez hádek, bez tutoriálu, bez příběhu. Hraní samo se učí během vteřiny. Nemá nejmenší problém s tím, že si ji nikdo nezapamatoval, ale pro chvíli procvičit jemnou motoriku prstů to byla férová nabídka.

Dnes je to spíš kuriozita než klasika. Zestárla ji jasně doba — proti dnešním běžeckým hrám nebo mobilním arkádám vypadá k světu. Ale když si ji puštíš v prohlížeči nebo na emulátu, zjistíš, že víceméně funguje. Není na nic čekat, není znechucující. Prostě si ji zahraješ patnáct minut a vrátíš se k něčemu jinému. Na to by měla být dovolena čest.