BOLTX

Kolik her v historii vděčí za existenci jedinému pojmenování? BoltX se jmenuje podle jednoho vybíhajícího tahu a nic víc není potřeba. Pokud jsi ji v devadesátkách neviděl, fakt si nic neuvědomuješ — tato hříčka z 90. let je ultrajednoduché cvičení v reflexu a geometrii.

Jdeš po herní ploše, sbíráš identické kuličky a střílíš je stejným směrem, kterým se pohybuje samotná kulička v patě. Sluší se říci, že vypada jako zředěná mutace Tetrise se zbraněmi — ostrý, přímočarý nápad bez okolků. Hra se odehrává na malém čtvercovém poli, kde padají rozdílně barevné kuličky a tvým jediným nástrojem je hráč, který se rozstřeluje jako dělka.

Ovládání není vymožeností — pohyb kurzorem po dvou osách, střelba v osmi směrech, to je vše. Žádné menu, žádné story, žádné komplikace. Každá kulička se odpálí a cestuje jedním směrem, dokud nenarazí na stěnu nebo jiný objekt. Když si ji poslední dobou zahrál, svrbí v prstech — střelba je samotnější, než by měla být, a později hra chrlí tak moc barev najednou, že si skoro nevšimneš, že se zrovna bliká.

Měla by to být hra o tom brnkacím tempu, kdy si buď stačí střílet, nebo padáš. Jenže pak si uvědomíš, že se skoro nic mění — pořadí úrovní je lineární, grafika se neměnila, a po hodině hraní cítíš, že jsi všechno viděl. Ani zvuky nejsou nějak sugestivní, spíš jen existují, aby překryly démonické ticho.

Zestárla marně — ne proto, že by byla špatná, ale protože byla vždycky o málu. Byla to cvičebna, ne hra. Dnes si ji zahraješ spíš z kuriozity — vyzkoušíš si toto třídílné kolečko z doby, kdy se ani nepředpokládalo, že bude něco víc.