Death Tower

Pokud sis někdy myslel, že věž je nejlepší místo na obranu, Death Tower ti v roce 1993 řekla něco úplně jiného. Tady jsi ve věži proto, abys v ní zemřel — nejlíp co nejdřív a co nejvíc noblesně.

Jde o jednoduchý arcade, gdzie hráč střílí ze stacionární pozice na vlny nepřátel, kteří se snaží věž dobýt. Scéna se odehrává v nějaké středověké nebo fantasy stavbě, nepřátelé útočí z více směrů a ty máš jen jednu pozici, kde seděš a pálíš. Střelivo se dobíjí, zdraví klesá, počet nepřátel roste. Klasika žánru — nic složitého na vysvětlení, všechno jednoduché na pochopení.

Mechanika je na úrovni raných osmdesátek, byť se hra objevila v devadesátkách — jednotvárná, bez gimmicků. Střílíš, vyhýbáš se projektilům, sbíráš power-upy. Ovládání funguje, grafika je hrubá, zvuk z vestavěného PC reproduktoru připomíná pípání v doposud tichu. Hratelnost je přímočará, ale také velmi brzo monotónní. Po pár vlnách to začíná pálit, protože věz, že máš buď rozum, nebo jsi bez něho, a hra ti to nemůže změnit.

Death Tower není hra, která by někde zanechala stopu. Nebyla to ani v roce 1993, kdy už bylo v DOSu nabídky kvalitních střílečů o dost víc. Žijeme v éře, kdy freeware indie tvůrci vytáhnou podobné věci v lepší kvalitě za víkend. Něco jako vzpomínka na časy, kdy se takovéto experimenty vydávaly bez velkých očekávání a zmizely stejně rychle, jak přišly.

Dnes si ji zahrát můžeš v emulátoru DOSBoxu. Nechal bych na ni pár minut mezi hraním něčeho solidnějšího — jako odpočinek pro mozek. Chceš-li cítit dух деvadesátkových arcade her a nezávadí ti, když je to primitivnější, podívej se. Ale nejde o hru, kterou bys zacyklí. Prostě je tam, existuje, a to jí stačí.