Lazer Beam Wars

Lazer Beam Wars. Už z názvu je jasné, že se jedná o jednu z těch her, kterou si vytvořila nějaká amatérská kuchyně v pozdních osmdesátkách a nahrála ji na disketu s naivní vírou, že se jí bude hrát každý, kdo ji najde. Skutečnost byla o poznání krutější.

Jde o top-down střílečku, kde ovládáš něco mezi tankem a vesmírnou lodí a střílíš barevné paprsky na nepřátele pohybující se po černém pozadí. Herní plocha je jednoduchá, absence dekoru není chybou, spíš potvrzením doby — grafika už není hlavní věc. Cíl je primitívní: zničit co nejvíc nepřátel, než tě oni zničí. Více se vlastně neděje.

Ovládání funguje, střílení funguje, kolidování funguje. Nic z toho ale nezáživá. Střílečka se hraje, jako by ji někomu trvalo pět hodin naprogramovat a pak už na ni nikdo nehleděl. Nepřátelé se pohybují po předvídatelných cestách, střelba se cítí prázdná, bez zpětné vazby. Nevidíš ani efekt zásahu, ani chování nepřátel, který by ti dal důvod, proč bys měl pokračovat dál. Hra nemá skóre, kterému bys věřil, nemá nadsázku, která by ti udělala radost. Je to jen střílení do tmy.

Zač si ji pamatujeme? Pamatujeme si ji z kolekcí na diskách s nálepkami od holčin ze třídy, která „má všechny hry". Byla to část toho, co tvořilo exotickou podvrchní proud starého PC gamingu — věci, které existovaly, aniž by o nich kdokoliv věděl. Technicky je to počítačová hra, ale víc v tom cítíš práci na školním projektu než hru s ambicí zabavit.

Dnes si ji můžeš zahrát hlavně ze zvědavosti nebo nostalgie. Pokud jsi z devadesátek a těší tě pohled do šuplíků gamingu, kam světlo příliš nesvítilo, tady je jeden takový šuplík. Ale hlásit by sis ji neměl čekat. Je to docela obyčejná střílečka bez duše, která těch čtřicet let nic nezměnila. Funguje, ale to stačit nebude.