XO-Fighter

Když se v počítači rozsvítí tři čáry na černém pozadí a zazní elektronické pípnutí, víš přesně, kam jdeš. XO-Fighter je to, co vznikne, když si někdo vezme Oxo a rozhodne se z něj udělat akční hru. Místo dlouhého přemýšlení máš několik sekund na tah, jinak ti čas uteče.

Hraje se na desce tři krát tři, ale není to hra proti počítači s číšským klidem. Tady musíš rychle zabrání políčko, než to stihne tvůj soupeř. Každé obsazené políčko znamená bod, a když máš tři v řadě, dostaneš bonus. Není čas si notovat strategii — musíš reagovat instinktivně, klikat nebo tlačit klávesy jako o život. Hra poběží, dokud někdo nedostane určitý počet bodů nebo se nevyčerpá čas.

Grafika je surová — bílé čáry na černi, a to je všechno. Zvuk stejně primitivní: pípnutí, když klikneš, jedno dlouhé pípnutí na konci kola. Žádný background, žádné efekty, žádný lesk. Ovládání je jednoduché, pokud máš myš nebo klávesnici s číslicemi. Tempa se zvyšuje postupně, až člověku připadá, že řeší nesmyslné úkoly. Přesnost a reflexy rozhodují — nic jiného.

XO-Fighter je artefakt své doby, kdy stačilo vzít známou igru a hodit ji do mixu s akčním tlakem. Není to příliš proslulá hra, ale v germinální éře DOS her existovaly desítky takových pokusů — jednoduchých, bez céčka, ale s naléhavým rytmem. Dnes by ji asi nikdo nevydal, ale tenkrát měla svůj půvab.

Pokud hledáš retrospektívu na nejjednodušší formu arcade akcí, jak se chápala v raných osmdesátkách, můžeš si ji zahrát v prohlížeči nebo na DOSBoxu. Není to geniální hra, ale je v ní něco upřímného — čistý mechanismus bez ozdob, který funguje tak, jak má. Patnáct minut na ní stačí na to, aby ses podíval zpátky na vlastní dobu, kdy se zábava počítala v pikosekundách reflexu a hvězdičkách na skóre.