Veritech - Variable Flight Simulator

Letíš v transformující se stíhačce a najednou si uvědomíš, že tohle není žádný luxusní flight sim od Microprose, ale něco mnohem bizarnějšího. Veritech je pokus převést do počítače mechaniku měnících se letounů, kterou znal každý milovník anime Macross. Vznikla zajímavá věc — ne simulátor, ne arkáda, ale hybrid, kterému se těžko hledá místo.

Jádrem je myšlenka: máš letadlo, které se změní na robota a zpátky. Nejde o holé mřetení, ale o funkční přeměnu, která má dopad na hratelnost. V leteckém režimu létas čistě, manévruješ, střílíš. V robotickém módu je vše pomalejší, ale můžeš se pohybovat na zemi, vztyčit si pancíř. Hra se odehrává v několika misích s různým záměrem — někdy střílíš nepřátele, někdy musíš dosáhnout určitého místa. Počítač vždycky dělá obranu poměrně těžkou, což nás někdy nutí vracet se zpátky a znovu si zvyknout na ovládání.

Technicky je to věc z roku 1994, takže grafika drží minimální standard DOS-ské éry — polygonální hřiště, jednoduché textury, příznivý frame rate. Zvuk je prostý, občas zaskakující. Ovládání funguje, ale člověk si musí pamatovat spoustu kláves, a připadá mu, že by mohl ovládat dvě letadla současně. Hra tě nemusí bavit prvních dvacet minut, než si zvykneš na tempo a logikou transformací.

V devadesátkách tohle byla směsička, kterou si vzal spíš fanoušek Macrossu a sám zajímavostí v simulační sekci. Mechanika změny vozidla byla originální, ale bez hlubšího rozpracování se stala spíše gimmickem. Hra se příliš neuchytila, čímž se stala zajímavostí spíš historickou než zábavou opakovanou.

Dnes to skoro až bolí hrát — ovládání je těžkopádné, úrovně bez velké variace, AI soubor monotónní. Ale přesně proto stojí za to si ji zahrát. Není to špatná hra, jen zapomenutá a zvláštní. Přesně takové věci se hrají v prohlížeči, když chceš vědět, jak se v devadesátkách zkoušelo něco nového. Kousnutí do neznáma od menšího studia — to je to, co dělá retro zajímavým.