Taito's Super Space Invaders

Když jsem na disketě viděl nápis „Super Space Invaders“, čekal jsem něco víc než přeznačenou arkádu z roku 1978. Taito v roce 1991 vzalo originál, přidalo víc úrovní, větší rozlišení a vypustilo to na DOS — se všemi výhodami i potížemi, které to s sebou nese.

Jde o jednoduchou střílečku: stojíš dole na obrazovce, míříš na nepřátele seskupené nahoře a ti se k tobě postupně přibližují. Není kam se schovat, není to taktika. Střílíš, posuneš se stranou, střílíš znovu. Když se jejich řada dostane až k tobě, je po životě. Cíl: smazat je dřív, než ti dosednou na hlavu.

To, co to pohání, je rytmus — čím víc nepřátel padne, tím zběsileji se ti zbylí pohybují. Na DOSu to běží na černém poli se zelenou nebo bílou grafikou. Nejde o bombastickou grafiku, jde o čistotu mechaniky. Ovládání je elementární: šipky a mezerník. Bez nároků na reflexy za hranicí rozumného — spíš je to hra o čtení tempa a včasném pohybu. Chvíli to drží, pak se projeví jednotvárnost: začne jít pouze o to, aby ses nenechal chytit. Chybí tu rozmanitost, kterou nabízejí novější variace.

Super Space Invaders se dá brát jako školní příklad toho, jak starý koncept vzkřísit na novém hardwaru. Fungovalo to, když jsi chtěl něco na DOS bez instalace čtyřiceti megabajtů. Dnes to působí jako kuriózní krok mezi automatem a domácím počítačem — není to novinka, ale není to ani opravdová modernizace. Pár pokusů o žebříčky, víc úrovní, ale pod tím pořád to samé, co znáš ze sedmdesátek.

Když chceš zažít klasiku bez sentimentu, je to volba. Revoluci ti neslíbí — a to není kritika. Je to poctivý port, který ví, co chce. Spíš než na dlouhý maraton je to na pohodovou chvíli s tím, čím Space Invaders vždycky byli: dělej, co můžeš, než tě dostane vlna.