Super Winnie the Pooh

Medvídek Pú neměl být postava pro videohry. Měl zůstat v knížkách a v animovaných filmech, kde existuje jako něco teplého a bezpečného. Jenže v roce 1996 někdo rozhodl, že se bude belhat po jednobarevných úrovních a sbírat kusy ovoce, a tak se narodil Super Winnie the Pooh pro DOS.

Jde o klasickou plošinovku, kde ovládáš plyšového medvěda a sbíráš věci. Pú skáče po plodinách a květinách, vyhýbá se nepřátelům (především včelám, což je aspoň logické) a sbírá med i všechno ostatní, co na obrazovce najde. Cíl je jednoduchý jako stav mysli postav v původních příbězích — dostat se na konec levelu a sběr dokončit. Grafika je snesitelná osmibitová retro záležitost, která vypadá, jako by to všechno koloroval někdo bez dozoru. Plyšáci a kousky ovoce jsou rozpoznatelné, což je v žánru levného tie-inu už vítězství.

Problém není v grafice, ale v tom, jak se hra hraje. Ovládání trpí pomalostí — Pú se pohybuje, jako by se brodil sirupem. Skákání je gumové, nepřesné a frustruje. Levely jsou zdlouhavé a pořád stejné, jako by návrhář měl jednu představu a pak ji jen kopíroval s jinými barvami. Žádné tempo, žádný rytmus, který by tě chytil za krk. Prostě se nudíš a počítáš, jak dlouho to ještě potrvá.

V devadesátkách tyhle licencované hry pro nejmenší byly průmyslem — vycházely desítky za rok na Segu i na PC. Jejich účel nebyl zabavit, ale prodat značku a vytvořit něco, co budou rodiče kupovat při pohledu na známého medvěda. Super Winnie the Pooh je jejich průměr. Není to nejhorší, co se pod touhle licencí vylíhlo, ale není to ani trochu zábavné.

Dnes by si ji zahrál jen sběratel kýčů nebo člověk, kterému nostalgie tahá za uši. V prohlížeči si ji můžeš pustit, když chceš pocítit, co znamená „game feels wrong" — jak všechno od pohybu přes skákání až po cílení je lehce posunuté, jako by ses hrou probíral přes tři vrstvy gumy. Není to zlé, je to jen trvale nepříjemné. Přesně jako povinná četba, kterou tě nutili číst, přestože jsi věděl, že bude nuda.