Spyder

Když se hra jmenuje Spyder a vůbec ti neřekne, co v ní máš dělat, víš, že jsi právě narazil na ten typ zábavného chaosu, jaký rodil devadesátkový disk, z kterého ses nikdy nenaučil víc než třetinu.

Spyder je v podstatě arkádní skvapka, kterou si můžeš připojit k libovolnému počítači s MS-DOSem a čekát, co se stane. Střílíš — nebo dělá něco v tom duchu — a snaží se ti něco zničit. Přesně jaké něco, to není důležité. Důležité je, že to bliká, píská, a ty se pokousíš vytvořit si představu, co by to vlastně mělo být. Pavouk? Mucha? Průmyslová havárie? Tři roky po vydání střílečky Galaxian se toto už nepoužívalo moc elegantně.

Hraje se to asi tak, že pohybuješ svým kurzorem či postavičkou sem a tam po obrazovce a snažíš se nepustit si sednout do krku něco, co se ti blíží. Mechaniky jsou prosté jako chleb a káva. Nejde o to, aby to bylo hluboké — jde o to, aby to fungovalo alespoň jako tick-tack-toe s efekty. Grafika připomíná, co by mohla vytisknout tiskárna, která si není jistá, co je dělá, a zvuk… zvuk je takový, jaký si užívá počítač, když si chce zatrnout v duši. Bez stylu, bez elegance, čistě věcně. Hraní je repetitivní, což se v té době už nevidělo ani za nový druh umění.

Spyder si vzít bere jediné — důkaz, že hra nemusí být ani graficky přitažlivá, ani zvukově lákavá, aby tě přesedla u klávesnice několik minut. Nešlo o revoluci, ale o testování, jak moc si lidé vezou takový simulátor starostlivosti na nudě. Padesát let později se diváci ptají: proč vůbec existuje?

Dnes si ji můžeš zahrát v DOSBoxu nebo v prohlížeči spíš z nostalgie než z entusiasmu. Je to jako koukat na fotku z prázdnin — někdy stojí za to vidět, jak strašně se věci měnily, a někdy ti to jenom připomene, proč sis koupil nový notebook. Spyder je hra pro ty, kdo chtějí pocítit, jak těžké bylo vůbec dělat hry v tuhle dobu.