Perico Delgado Maillot Amarillo

Měl jsem tenkrát nějaký závodní simulátor a myslel jsem si, že to je vrchol techniky. Pak jsem viděl, co se to snaží Perico Delgado Maillot Amarillo dělat — a nemohl jsem se zasmát. Není to vlastně hra o cyklistice, ale spíš o tom, jak jednu myšlenku natáhnout do něčeho, co by se programu vůbec nemělo pokoušet.

Jde o simulátor Tour de France se slavným cyklistou Perico Delgadem v hlavní roli. Rok 1989, počítač si z paměti vytahuje osm barev — a to je skvělé, protože bude potřebovat všechny. Vymýšlíš si trasu mezi městy, sledíš svou pozici na mapě, a pak se něco krkolomně snaží simulovat: buď skutečné etapy slavného závodu, nebo vlastní tratě. Nominální herní logika tu je, ale už při samotném spuštění cítíš, že to není případ pro grafiku.

Ovládání je přesně takové, jaké si u počítače z osmdesátek představíš — směrové klávesy, spousta nabídek v čemž se ztrácíš. Hraje se to jako při čtení návodu: tam je nějaká snaha o taktiku — kdy zrychlit, kdy se chovat, kdy táhnout síly — ale výsledek je spíš pauzírování, čekání a sledování čísel, která se sama od sebe posouvají po obrazovce. Interakce hráče s děním se zmenšuje na minimum. To není hra, která tě vtáhne do závodu; spíš ti předvádí simulaci závodu, kterou si můžeš prohlížet.

Přesto Perico Delgado měl své fanoušky. Byl jedním z prvních pokusů o „realistickou" cyklistickou simulaci na domácím počítači. V roce 1989 to byla kuriozita, zajímavá hlavně jako důkaz, že tvůrci přemýšleli mimo box. Otázkou je, jestli přemýšleli dost. Hra nás učila, jak těžké je číst čísla a čekat.

Dnes si ji zahraješ spíš ze snahy chápat počátky simulačních her, než abys hledal zábavu. V prohlížeči běží bez problémů — stejně jako před třiceti lety běží bez emocí. Nezlost na tvůrce, ale uznání, že ne všechno, co se pokoušelo, mělo být realizováno.