Když se hra jmenuje Noctropolis, logicky by měla být temná, zapovídaná, full noir atmosféry. A skutečně — tahle point-and-click adventura z roku 1994 tě hned na začátku chytá za krk: buď detektivem s amnézií, který se probouzí v město plném záhad, a musíš si vybavit, kdo jsi a co se stalo.

Sedíš u počítače, klikáš na lidi a předměty, sbíráš věci do inventáře a řešíš logické puzzle. Typická klasická adventura — žádné akční sekvence, žádné akční tlačítko. Jsi úplně závislý na tom, jestli puzzle pochopíš, nebo zmáckneš v pandemoniumu dva hodiny a pak si najdeš řešení na papíře vedle monitoru. Ovládání je ono co ono — pointerová grafika, animace občas strašně zasekaná, dialogy zkrátka bez hlasu. Ale právě v tom se skrývá kouzlo těchhle her — musíš si scenérii představit sám, a právě proto ti to leze pod kůži.

Noctropolis měl v devadesátkách reputaci jedné z těch věcí, která tě drží u monitorů do úmorné noci. Grafika není Monkey Island, ale má špinavý, retro-noir nádech. Hudba hraje tichounce na pozadí, občas nějaký zvuk, ale není to rocková party. Hra ti dává čas přemýšlet — ne jako Doom, kde počítáš vteřiny, ale jako tichá práce detektiva, který se pokoušuje skládat mozaiku reality, která mu unikla.

Dnes si ji zahraješ spíš z nostalgie než z počtu pixelů na obrazovce. Zestárla přesně tak, jak zestárly puzzle — některé jsou geniální, některé stupidní, některé tě přivedu do slepé uličky, protože jsi si něco přehlédl tři obrazovky zpátky. Jenže teď máš internet, takže se nemusíš trápit. To je zároveň její smrt — bez frustrace a noci u monitoru ztrácí půl své atmosféry.

Když chceš silný point-and-click bez ruchu a blesku, který si vezme dvě tři horké večery, je Noctropolis pořádný výběr. Není to nejdokonalejší hra na svět, ale je to hra o hledání v temnu, a v tom si drží hold.