Marble Fighter

Čtvrthodinová nuda pod názvem, který slibuje souboj. Marble Fighter je v podstatě pinball bez pálek — kuličku vystřelíš z pozice na obrazovce, snažíš se ji dostat do cíle a cestou rozbíjet skleněné překážky. To je celá hra.

Má to být něco jako logická akce z poloviny devadesátek, kdy se podobné věci chvíli líbily. Barvy jako by je někdo míchal poslepu, zvuk jako škrábání skla. Cíl jasný: dostaneš určitý počet střel, jimi provedeš kuličku po mapě a musíš rozbít všechny překážky nebo dosáhnout cílové zóny. Zní to jednoduše, a opravdu to jednoduché je — až moc.

Ovládání tě odsuzuje k frustraci hned na začátku. Střílení je nepřesné, fyzika kuličky se chová nepředvídatelně a často ti vůbec není jasné, proč koule skončila tam, kde skončila. Nejde o záměrnou obtížnost, spíš o špatně vyladěný fyzikální engine. Úrovně jsou jednoduché, ale nudné — kopírují se stejné vzory bez jakékoli pestrosti. Po pár minutách pochopíš, že se za čtvrthodinu hraní nic zásadního nezmění.

Koukat se na ni z dnešního pohledu? Spíš jako na kuriozitu. Marble Fighter není špatná hra v tom smyslu, že by byla rozbitá, ale je to bezobsažný průměr na úrovni školního projektu. Vzniklo to prostě proto, aby něco vzniklo.

Stojí za vyzkoušení jen tehdy, když sedíš na rozhraní mezi nudou a zvědavostí, jaké věci se děly v DOSové éře bez hlubšího smyslu. Aspoň to nebolí — není to tak špatné, aby si to člověk pamatoval.