Leoncavallo 1995

Máte pocit, že jste někdy slyšeli něco úplně stejného? Leoncavallo je pokus o něco, co se dnes zdá směšně jednoduchým — interaktivní opera na počítači. Rok 1995, MS-DOS, ambice jako gehry a výsledek spíš experimentu než hry.

Ani není jasné, co přesně se od vás očekává. Kdo to dělal, není ani podepsáno. Hra vás hodí do operního světa, kde se setkáváte s postavami a hudební fragmenty, ale bez návodu, bez měřítka, bez jasného cíle. Je to zážitek blíž k instalační pasáži v galerii než ke klasické dobrodruhování. Něco se děje, zůstáváte v tom trochu ztracení.

Technicky je to DOS-aplikace, která se spoléhá na atmosféru a hudbu. Ovládání je spíš prozkoumávání — klikáte sem tam, něco se přehraje, něco se změní. Není tu akce, vyřešení puzzle nebo jasný postup. Jen vás nechá plout po obrazovkách s operní tématikou a divíte se, co se děje a kam by to mělo směřovat.

V devadesátkách existovala podivná kategorie experimentálních her, které se pokoušely být művím spíš než zábavou. Leoncavallo je příklad toho, co z toho vyjde, když si tvůrci nejsou úplně jistí, jestli dělají hru, edukativní software, nebo něco mezi tím. Hudba a operní odkaz jsou zajímavé, ale hraní (nebo ať je to) má svou přitaž jako návštěva muzea s vypnutou průvodcovkou.

Dnes si ji možná zahrajete víc z kuriozity než z očekávání, že vás bude bavit. Je to artefakt z doby, kdy si tvůrci mohli dovolit neznámou identitu a nejasný formát. Nejde o špatnou hru — spíš o hru, která si není jistá, jestli chce být hrou vůbec.