L. Runner II

Když si vzpomenu na hry, kde právě skončí tvůj srdeční tep a zbývá ti jen jeden život, vzpomenu hlavně na L. Runner II. Byla to tahle věc, která tě dostala v devadesátkách, když jsi měl málo peněz na větší kousky — a pak se zjistilo, že to byla věc zásadní.

Jde o skokanec, klassický side-scrolling platformer s akčním rázem. Ty řídíš postavičku přes obrazovky plné překážek, bít se snímat sbíratelné předměty a zůstat při životě. Žádná složitá zápletka, žádné cinematiky — jen tvůj pixel proti světu plnému nebezpečí. Zasazení bylo takové středomezírodní arcadové — futuristické, ale bez velkých ambicí na storytelling.

Hra se hraje přesně tak, jak čekaš od osmdesátkovského skokanu. Běh, skok, sbírání věcí, vyhýbání se padouchům. Ovládání bylo elementární, ale přesné — to byl klíč. Nemusíš být genialista, abys se dostal dál. Stačilo ti pochopit pravidelnost úrovní, jet na to s rozvahou a nebrat si zbytečná rizika. Protivníci vylézali ze všech koutů, ale měli svoje schémata — to byla tajemství. Když si je jednou osvojil, bylo to lehké. Když ne, věčně sis skákal do zubů.

L. Runner II patří do té kategorie her, které si pamatujeme spíš jako pocit než jako konkrétní epizody. Grafikě byla spartánská, hudba to samo. Ale právě tohle ji dělalo dobrým — na osmašedesátce nebo devatenáctšestce to klouzalo bez problémů a všechna výpočetní síla šla do toho, aby se ti hra nesnažila hrát pod nehy.

Dnes ji můžeš zahrát nostalgiou zdatným, nebo jsi ten typ, který si chce vyzkoušet, jak se hrálo v době, kdy grafika nebyla stěžejní. Není to věc, která ti změní život, ale krátkou chvíli se nudit nebudeš. Je to čistá, jednoduchá, staromódní zábava — a právě to je cena, kterou dnes nenajdeš tak často.