Kirk Voodia

Někdy vám hra připadá jako směs součástí, které spolu tak úplně nesouvisejí. Kirk Voodia je právě taková: puzzle-plošinovka z roku 1993, kterou vydal někdo, komu se nechtělo uvádět vlastní jméno. Zpočátku se hraje jako jednoduchý sběr předmětů, ten se střídavě mění v logické skládanky a občas přijde i plošinovkový prvek s platformou.

Princip je jednoduchý. Procházíte po obrazovce, sbíráte věci, řešíte, jak se dostat dál, a pak to opakujete. Levelů není moc, každý se vejde na jednu obrazovku. Čeká vás hodina, možná dvě, než si začnete připadat, že víte, co se tady vlastně děje. Ovládání funguje, nic okázalého — pohyb, skákání, interakce. Nic vás nepřekvapí, všechno jde od ruky, i když by bylo fajn vědět, proč se to vlastně jmenuje Kirk.

Grafika sedí do své doby. VGA paleta, pixelart, který na starém monitoru vypadal docela v pohodě. Nejde o žádný vizuální zážitek, spíš o průměr, kterého bylo v devadesátkách požehnaně. Zvuky jsou stejně nezapamatovatelné jako počasí — jsou tam, aby hra nebyla tichá, a víc se o nich říct nedá. Hudba hraje, zvuky jsou, a to je vše.

Problém je, že Kirk Voodia není hra, kterou si zapamatujete. Není špatná, ale je jaksi vláčná. Bez pořádného návodu se hraní snadno změní v klikání sem a tam v naději, že se něco stane. Nikdy si nejste jisti, jestli postupujete dál, nebo jen bloudíte. Na svou dobu to byla slušná pátečně-večerní zábava, ale nic víc.

Zahrát si ji dnes znamená krátkou cestu do devadesátek bez velkého kouzla. Pokud máte rádi retro puzzle, které nejsou nijak zvlášť slavné, a chcete se podívat, jak to tehdy vypadalo, není to špatná volba. Jen si připravte trpělivost a shovívavost na místa, kde hra neví, jak s hráčem komunikovat.