Island

Klikneš na ostrov a nic. Klikneš znovu. Stále nic. Někdy se hra rozhodne, že ses měl kliknout o dva pixely vlevo, a teprve pak se postava pohne. Island z roku 1995 není hra pro netrpělivé lidi, ale pro ty, kterým nevadí, když adventura trvá déle než hra sama chce, aby trvala.

Jde o klasickou point-and-click adventuru, ve které se ocitneš na nějakém ostrově bez vysvětlení proč a koho. Sbíráš věci, dáváš si je do inventáře a snažíš se přijít na to, jak kombinovat klíče se zámky, láhve s korky, mozky s logikou. Všechno probíhá v pomalém tempu, jakoby hra čekala, jestli si v mezičase nespustíš cobol.

Grafika je klasická devadesátkám — nízké rozlišení, omezená paleta barev, spousty modrého. Animace existují a někdy to vypadá skoro jako film, když se postava konečně rozhodne jít tam, kam jsi ji poslal před třiceti sekundami. Zvuk je místy přítomný, místy si nejsi jistý, jestli je to hudba, nebo jenom tu zůstal puštený počítač. Dialogy? Ty existují v příslušném okénku a jsou to věty na úrovni deníku nudného průvodce.

Island patří mezi ty adventury, které se hrály proto, aby se hrálo, ne proto, aby se bavilo. Obsah je tam, hra má logiku, ale čekat mezi kliknutím je horší než čekat na autobus v mrazech. Přibyly jí rozumné věci jako hint systém nebo nápověda, která se objevila až později, ale původní verze byla chudá na milosrdenství.

Dnes si ji zahrají jenom ti, kdo chtějí poznat, jak vypadala průměrná devadesátkovou adventura bez rozpočtu a bez času. Není to špatná hra, ani není dobrá. Je to hra jako povinná domácí úkol. Když víš, co dělá, a máš volný čas a klid, můžeš se v ní ztratit. Ale nebude tě to bavit. Bude to prostě trvat.