Gnafu

Existují hry, u kterých se divíš, jestli vůbec někdo věděl, co dělá. Gnafu je taková hra — nejasná, zmatená a v nejlepším případě obskurní puzzle z roku 1986, které nejspíš nějaký smysl mělo, ale ten mi zůstal utajený.

Jde o něco mezi logickou úlohou a adventurou. Máš obrazovku, pár předmětů, pár barev a částečně srozumitelné instrukce. Cíl? To si vysvětli sám. Hra tě nechá v temnotě a čeká, až si domyslíš, co se má dít. Není tu příběh v klasickém slova smyslu — spíš tu visí atmosféra experimentu, kterému možná nerozuměl ani sám tvůrce.

Hraní se omezuje na klikání po objektech a hádání, co se stane. Ovládání je jednoduché proto, že možností moc není. Přitom právě ta nejistota — když neznáš účel své činnosti — je zároveň otravná i občas zajímavá. Někdy něco zkusíš a něco se změní, jindy nic. Bez návodu v papírové krabici to musel být v osmdesátkách parádní frustrační zážitek.

Gnafu dnes není historicky významné ani zajímavá kuriozita. Je to spíš potvrzení, že ne všechno, co se vydalo, mělo cenu vydávat. Zestárlo mizerně — ne proto, že by se změnilo ovládání, ale proto, že i u devadesáti procent her z té doby je jasnější, co se po tobě chce.

Zahrát si ji můžeš, pokud tě táhne k archivům a experimentům. Není to ztracený čas, jen zklamání v nejčistší podobě. Respekt k tomu, kdo ji vydal, a soucit se všemi, kdo na ni museli koukat v recenzní rubrice.