Flames of Freedom

Flames of Freedom. Název slibuje akcí nabité bombardování, ale realita je spíš táhlá střílečka se slabou zbraní a ještě slabší motivací. Nevím ani teď, jestli jsem hru vůbec „vyhrál“ — jen jsem jednoho dne přestal mačkat tlačítko.

Jde o top-down akční střílečku z roku 1991, kterou někdo vytvořil na MS-DOSu bez větší snahy ji někam zařadit. Postava — nějaký voják nebo hrdina — se pohybuje po isometrické mapě a střílí po nepřátelích. Tematicky to visí někde mezi válečným simulátorem a jednoduchou arkádou, ve skutečnosti je to jen variace na desítky dalších her, které se v devadesátkách snažily obsadit mezeru mezi Wolfensteinem a pořádnou akcí.

Hraní je nudné. Střelba je pomalá, dostřel krátký a nepřátelé přicházejí v klikaté řadě, kterou lze překonat statickou obranou. Nemáš ani strach, že umřeš, ani radost z toho, že někoho zastřelíš. Mapy jsou holé, bez atmosféry, bez překvapení. Grafika je plochá, zvuk minimální — ani to nestačí na to, aby ti hra namluvila, že se děje něco zajímavého. Ovládání je funkční, ale akci neurychluje ani ji neusnadňuje na úrovni, která by z toho dělala zábavu.

Flames of Freedom je právě jeden z těch titulů, které vyprchaly už během hraní. Nevzpomenu si na nic, co by ji odlišovalo od tuctu jejích současníků. Neměla ambici, neměla tah, neměla žádný háček, který by tě táhl dál. Byla to hra na zabíjení času, nikoli na jeho trávení.

Dnes si ji zahraješ, pokud sbíráš kompletní kolekci raných DOSových akcí — a i v takovém případě ji nejspíš přeskočíš. V prohlížeči ji prolistuješ za čtvrt hodiny a pak na ni zapomeneš. Ani nostalgie tě tu nezachvátí. Je to jako kousat polystyren — technicky to funguje, ale proč bys to dělal.