Fire Fighter

Haszení požáru vzduchem a tlakem — víc než to nebylo ani nebude. Fire Fighter je jednoduché jako házení papírů do koše a přesně takový má i náboj: zásahová služba bez zbytečností, bez příběhu, bez animovaných střihu. Buď tu nebo tam, hasič nebo já.

Grafika tahle arkáda z poloviny devadesátek neustupuje. Dvourozměrný svět řádně pulzuje — budovy hoří v živých barvách, oheň se šíří realisticky, kouř stoupá nahoru. Pozadí má grádaci jako z amerického kina, hlavní postava movitý design. Zvuk? Slunečnice v třídě: sirény, cvrčení ohně, praskání dreva, kouř si vydechuje. Tohle byly ty speciální efekty, na kterých se v devadesátkách vytvářely počítačové sny.

Hra neuznává počitadlo milosrdenství. Ovládáš hašiče v přední pohledu, vodíš svítilnu, střílíš vodu na plameny. Čím více hasíš, tím víc ohně přibývá — začíná někde jinde. Pokud se oheň dostane dost vysoko, letušky visí už bez knírek, a ty v tom kusu pokoje jen tak visíš bezmocně, mžikas v tme. Smrt přichází záhy a často. Nejedná se o hru, která by ti dala čas na zasmutlé zamyšlení.

Herní mechanika je čistá — jeden tlačítko na zbran, jeden na pohyb. Gratuluji. Tvoje dovednost znamená čtení schématu budovy a cit pro to, kde se oheň objeví dříve. Postrádá to hloubku strategického taktování; úroveň za úrovní připomíná štítkovací hru bez subtility a bez odpuštění.

Fire Fighter zůstal archivován v paměti těch, kterí si pamatují, že počítačová hra nemusela být román s branami a podhoubím. Byla to práce — tvrdá, hlasitá, bez politování. Dnes si ji zahraješ jako okamžik, ne jako večer. Ale zážitek? Ten zůstane.