Esse mundo é um Colosso 3

Není to třída, není to turnaj, není to ani obyčejná střelna — je to něco mezi, a právě proto mě to chytlo. Esse mundo é um Colosso 3 dorazil na PC na počátku devadesátek jako hra, kterou nikdo moc nehlásil a kterou zase tak málo hráčů znalo. Typická záležitost typu "kdo tady vůbec slyšel?"

O čem to je? Máš pistoli, máš cíl a máš jednoduchou logiku: střílet a trefit. Hra se točí kolem střelby s postupným zvyšováním obtížnosti — aby ses necítil jako nováček, ale zároveň aby ti po chvíli teplo připadalo zvlášť. Mechanika je přímá, bez zbytečných vymlouvání. Sem tam co chvíli nová úroveň, trochu jiný scenář, a hotovo.

Hraní samo je vlastně docela uspokojivé, pokud se ti líbí ty starověké DOS simulátory. Obraz je základní — tedy pixel artový, bez snahy na grafiku dělat něco převratného. Ovládání odpovídá éře: myš, klávesnice, žádné elegance. Když se trefíš, cítíš to. Když minul, prostě minul. Hra ti neompino, neví, co je "skóre za pokus" nebo "bonifikace za styl". Jen střílíš.

Proč si ji pamatuju? Protože to není hra, která by se snažila být něco víc, než je. Nebyl v ní žádný rozprávěč, žádná zápletka, žádné postavy s příběhy. Byla to čistá aktivita bez obalů. V devadesátkách to byl zvlášť zajímavý přístup — doba, kdy se všechno snažilo mít story, soundtrack a atmosféru. Esse mundo é um Colosso 3 prostě jen střílí.

Dnes? Pokud chceš zažít, jak vypadala zábava bez čokolády kolem — bez cutscén, bez motivační fabule, bez výrazů na obličejích — tady ji máš. Je to takový střípek z času, kdy počítač nemusel dělat všechno najednou. Věř si to, stejně jako jeho autoři věřili, že si stačí sednout a trefit znamení.