Commander Xeen

Když by ti někdo v devadesátkách řekl, že ovládáš vesmírný dastroj a můžeš si hrát na správce galaxie, sebral bys si to bez váhání. Commander Xeen byl takový ten strategický kouř a zábava zároveň — ne hra, která ti změní život, ale věc, které se dalo koukat do oči bez rozpakov.

Jde o realtimovou strategii zasazenou do sci-fi prostředí. Staví se Base, shromažďují vojáci a jednotky, střílí se po mapě a snaží se zničit nepřítele. Nic převratného — už v tom čase existovaly Dune 2 nebo StarCraft se chystaly — ale Commander Xeen měl svůj jednoduchý řád a dostupnost. Všechno potřebné se vešlo na disketu, a když měl člověk slabší počítač, stále se to dalo hrát bez příliš bolestivých kompromisů.

Grafika je voxelová, což znamená že všechno vypadá jako stavebnice z plastových kostiček. Jednotky se pohybují trdlově, mapy nejsou obrovské a tempo je spíš pomalejší. Zvuky jsou ti, které znáš: bzukot, klikání, výbuchy jako z počítače z roku, kdy se MP3 ještě psalo na magnetofon. Ovládání myší a klávesnicí je přímočaré — nemusíš řešit šestnáct skrytých pater menu. Postavíš, naklikaš, shoříš.

Dnes na tom se koká trochu jinak. Pomalejší tempo tě dnes neokouzlí jako dřív, a konkurence byla i v devadesátkách lepší. Ale právě proto si ji pamatujeme — byla to hra pro ty, co si chtěli v klidu pohrát, bez prestiže a esportů. Znamenala to, co znamenaly všechny věci z DOS era: přístupnost místo inovace.

Když si ji chceš zahrát dnes, najdeš ji v prohlížeči nebo pod emulátorem. Není to zážitek, který by ti zmrazil páteř, spíš nostalgie s háčkem. Ale pokud máš rád strategie bez zbytečné složitosti a páčí se ti estetika pixelů a voxelů, sedne ti to lépe, než bys čekal. Je to prostě — čisté, upřímné a bez omluvách.