Cocktail

Tahle hra ti nikdy neřekne, jak se jmenuje výrobce. Prostě ji dostaneš, spustíš ji na DOSu a najednou stojíš v baru s mixologickou zápletkou, která není tak úplně jasná. Cocktail z roku 1991 je jednoduchá věc — pečlivě sleduju, co se děje na obrazovce, a pak se snažím dělat to, co hra chce.

Jde o puzzle s barmany a nápoji. Pohybuješ se po baru, kombinuješ ingredience, bartenderi mají své nálady a preference. Cíl? Zmáknout hádanku, která leží v tom, co všechno se vejde do sklenice. Herní engine není překvapí — nejde o klikací grafickou adventuru, ale o něco lépe strukturovaného, co si zkusí zapamatovat detaily a logiku.

Hraní je chvílemi nudné, chvílemi frustrující. Controls jsou pomalé, průzračnost není silná stránka. Když se tě pokusím přesunout do sousedního místnosti, chce to čekání. Dialog si můžeš přečíst, nebo přeskočit — ale pak nebudeš vědět, co se vlastně děje. Hra se chová, jako kdyby ti měla povinně předat ponaučení, ale jen matně naznačuje, jaké.

V devadesátkách to byla zábava pro chvíli, když jsi měl čas blouditi bary na monitoru s 256 barvami. Ale Cocktail se moc nedržel v paměti doby — není to Duke Nukem, není to Monkey Island. Je to pokus o něco nevšedního, co se moc neujalo ani v komunitě hobbyistů.

Dnes ho zkusíš v prohlížeči spíš z nostalgie. Scéna při baru je příjemná, hudba nekřičí do uší. Ale chytit tě nebude — buď si chceš vzpomenout, jak se hrálo na velmi jednoduché věci, nebo hledáš něco autentického z té doby. Cocktail je třída sama pro sebe, což je hezké, ale také znamená, že ti nebude dělat společnost dlouho.