Blade Warrior

Když zadáte „Blade Warrior" do DOSBoxu, čeká vás přesně to, co slibuje název — chlap s mečem, který běhá po úrovních a střihá vše, co se pohne. Žádný příběh, žádný kontext, jen prostá akční plošinovka z roku 1991, která se zajímá jen o jedno: kolik nepřátel si vezmeš s sebou mezi půltuctem Level Up.

Jde o klasickou seventies-style beat-em-up, kterou si můžeš přestavit jako Castlevanii bez atmosféry a bez zámku. Figurka hrdiny se posunuje dopředu, běžně se setkávám s Living Armor nebo samurajskýma démonama, kteří se snaží tě zpomalit, zatímco ty máchls mečem z levého do pravého rohu obrazovky. Souboj se řeší na pozadí jednoduchých scenérií — je to spíš cvičiště než herní svět. Cíl je snazší: dostat se na konec úrovně živý.

Ovládání je přímočaré — pohyb, skok, útok. Žádných speciálních triků, žádné kombinace. Meč funguje, jak má, ale nemá v sobě tu váhu, tu satisfaction, kterou měly lepší action plošinovky. Seskok z výšky se počítá jako útok, což je celkem chytré řešení, ale jinak se mechaniky opakují. Hra není ani těžká, ani lehká — spíš nudná. Když ji hraješ dvacet minut, už znáš všechny její triky a víš přesně, jak se bude rozvinovat každá další úroveň.

Blade Warrior patří do kategorie her, které se narodily proto, že se daly udělat, ne proto, že měly co říci. V devadesátkách ji smetly lepší tituly — Castlevania, Ghouls and Ghosts, později Bloodlust Cerements. Grafika je jednobarevná, zvuky jsou zdržovány a hudba vypadá, jako by ji někdo skládal v editoru bezplatného programu na počítači učitele informatiky.

Zásadní je otázka: proč si ji dnes zahrát? Pokud sbíráš devadesátkové actalky a chceš tušit, jak vypadala nejhorší verze tohoto žánru, nebo pokud se zajímáš o to, jak jednoduché mohly být hry tohoto období, je to zajímavý kousek. Jako zábava? Podívej se spíš na klasiky. Blade Warrior je mateřská školka acčnímu žánru — korektní, ale nezapomenutelná je o generaci dál.