Bionic Police

Máš pred sebou počítač a joystick, na obrazovce se mihá něco mezi střílečkou a adventurou. Bionic Police — název zní jako název epizody seriálu, co šel na piatkový program, ale ve skutečnosti jde o nezvyklou zmes žánrů z prvních 90. let, kdy se ještě experimentovalo s tím, co se dá do počítače nacpat.

Jde o akční hru s prvky探索 a logických úkolů, v níž jsi agent vyzbrojený pokročilou technikou a musíš řešit kriminální případy. Hra kombinuje střílečku s orientací v prostředí a chvílí interakce s prostředím. Není to čistá akce ani čistá detektivka — je to spíš experiment, který si dal za úkol být obojím najednou.

Ovládání je typické pro dobu — joystick nebo klávesnice, pohyb v isometrické perspektivě, střílení směrem, kterým se díváš. Grafika je pixelová, zvuky jsou to, co ti počítač vydoluje ze zvukové karty Sound Blaster. Hraní je spíš o tom zvládnout navigaci a pamatovat si, kde je co v nízkopolygonových scenériích, než aby ti tluklo srdce adrenalínem. Mechaniky nejsou nijak hluboké — najdeš předmět, použiješ ho, pokračuješ.

V devadesátkách měla taková hra šanci projít mezi další tituly na pultech obchodů. Nebylo jich příliš, staralo se se tím jen pár menších tvůrců. Bionic Police se postupně zatratila, protože nebyla dost dobrá v ničem — střílečka, kterou po chvíli omrzí, logika, která není zajímavá. Časy se změnily a s nimi i náročnost na design.

Zahrát si ji dnes v prohlížeči můžeš spíš ze zvědavosti, jako archivárium toho, co vznikalo v éře, kdy se každý pokusil dodat příběh do akční hry. Grafika už není přesvědčující, hraní je pomalé a rozpačité. Ale právě v tom rozpačitém designu, v tom, jak se autři snažili vejít do 640x480, se odehrává zajímavá dějina osobních počítačů. Není to zábava pro dneš, je to svědectví.