Beetris

Tetris s brouky místo kostek. Takhle jednoduše se dá shrnout, co se stane, když si někdo vezme fenomén skládaček a pokusí se ho předělat na něco vlastního. Beetris není objev — je to pragmatický pokus svézt se na popularitě skládačky, kterou znal každý.

Jde o klasické skládání stejných kusů s kouskem logistiky: padající brouci různých barev se musí řadit do řad. Cíl? Vymýtit je dřív, než ti zasypou obrazovku. Na plochu koukáš shora, řady i sloupce, standardní záležitost. Barvy jsou jasné, prostředí laciné, ale čitelné. Není v tom nic mimořádného, ale není to ani hrozné.

Ovládání je přímočaré — posouváš padající prvek doleva a doprava, dolů padá sám. Tempo se nikam nežene, a v tom je vlastně problém. Beetris postrádá dynamiku, kterou má původní Tetris. Padáš jako v medu, rozhoduješ se pomalu, uklidňuješ se. Po pár minutách to začne skřípat — ne proto, že by to bylo těžké, ale protože se nic neděje. Soundtrack? Minimalistický. Vizuál? Funkční. Zábava? Spíš břímě.

Klíčové je srovnání: původní Tetris vytvořil žánr, Beetris ho jen kopíroval bez důvodu. Hra existuje, splňuje svou funkci, ale je to jen další kuriozita, kterou někdo vydal a pak na ni všichni zapomněli. Dnes se o ní ví hlavně proto, že existují archivy retro her.

Zahrát si ji stojí maximálně chvíli, pokud tě zajímá, jak se lidé v osmdesátých letech snažili parazitovat na úspěchu věcí, kterým nerozuměli. Jinak si raději pusť původní Tetris — ten pořád funguje lépe.