Když si spustíš Zim Greenleaf's Laboratory, čeká tě podivná směs. Není to normální adventure ani puzzle game — je to spíš experimentální kouř v lahvičce, kterou někdo zapomněl zavřít v devadesátkách.
Hra se odehrává v laboratoři, kde se pohybuješ po statických obrazovkách a sbíráš věci. Cíl není vždy jasný, mechaniky nejsou elegantně vysvětleny a průběh terčuje spíš na logiku pokusu a omylu. Klikáš na věci, vezmeš si je, kombinuješ je v inventáři a doufáš, že to někam vede. Absence ukazatele, která by ti řekla, co se vlastně děje, není design — je to věc, která se ti bude honit v hlavě.
Grafika je příslušná pro rok 1993 — pixeláček barev, poměrně čitelné, místy i dost chaotické. Zvuk spíš chybí než aby prospíval atmosféře. Ale právě tahle neomalovanost, ten pocit, že si hraní zkouší sám autor a koukejme, co z toho vyjde, dělá z Greenlefovy laboratoře něco zvláštního. Nejde ti o zábavu v klasickém smyslu. Jde o průzkum.
Hra by se nikdy neproslula. Nebyla to hit, nebyla recenzovaná v žádném relevantním magazínu a přinesla nic, co by změnilo adventure nebo puzzle žánr. Jenže právě proto ji stojí zahrát — je to artefakt. Snímek doby, kdy si jeden člověk (případně malý tým) mohl na PC naprogramovat něco úplně originálního, bez ohledu na to, jestli to bude chodit správně nebo jestli o tom bude vědět někdo další.
Dnes je skvělá ukázka toho, jak se hry dělaly na hrubou sílu. Žádné tutoriály, žádné tlačítka, která by ti tlumočila vůli autora. Buď předvedeš, nebo ne. Zim Greenleaf's Laboratory je hrou pro archivům a zvědavce, kteří chtějí vědět, z čeho vyrostly dnešní puzzle adventures. Očekávat parádní zábavu je hloupě — přihlásit se na cestu bez mapy je tady povinnost.
old