Underhill

Underhill. Jen tohle slovo a černá obrazovka s bílým textem. Někdy se v devadesátkách stávalo, že jsi si pustil disketu a nevěděl, co tě čeká. Mohlo to být cokoli — strategická hra, textová příběhovka, nebo jen nezařaditelný experiment někoho v garáži.

Underhill je dungeon crawler z roku 1988, kterého nikdo pořádně neeviduje — žádné jméno vydavatele, žádné obálce s krásným artworkem. Hraje se z pohledu první osoby, ve stylu Wizardry nebo Ultima. Jdeš dolů pod zem, sbíráš předměty, bijete se se zvířectvem. Cíl je jednoduchý: přežít a vrátit se nahoru bohatší. Není tu žádný geniální příběh, žádná epická mise — jen mrtvá mechanika dungeonu, který tě chce zabít.

Ovládání je archaické. Tekstové příkazy, pohyb po mřížce, souboje řešené čísly a statistikou. Grafika prakticky neexistuje — jen psané reprezentace toho, co vidíš: „Obr," „Zlatá mince," „Dvířka." To byl způsob, jak se hry v té době programovaly, když nebylo na RAM ani na čas. Hraní je pomalé, nudné a předvídatelné. Po dvaceti minutách vím přesně, co bude dál. Dopo dvaceti minutách už mi to dojde na nervy.

Proč si ji vůbec pamatujeme? Spíš si ji nepamatujeme. Underhill je přesně ten typ hry, kterou si pustil někdo ze zvědavosti, hrál dvacet minut a nikdy víc. Nepřinesla nic revolucionářního, neukazovala cestu budoucnosti. To bylo v pořádku — ne všechny hry potřebují měnit počítačový průmysl.

Dnes by ji měl zahrát jen někdo, kdo sbírá curiosities. Nebo člověk, který chce vidět, jak vypadal dungeon crawler, když se ani jméno vydavatele neuložilo do historie. Je to jako archeologie nudoty — zajímavé právě proto, že je to tak obyčejné a zapomenuté.