Tommy's Space Goblins

Tahle hra je jako mrtvá myš v garáži — najdeš ji náhodou a ujde ti chvíli, než si uvědomíš, že je to vlastně jen odpad. Tommy's Space Goblins z roku 1987 se snaží být střílečkou, ale spíš mi připomíná, jak by vypadal vesmírný boj, kdyby ho režíroval chlap, který nikdy neviděl vesmírný boj ani střílečku.

Jde v podstatě o jednoduchou jednoduchost: řídíš coś, co má být kosmická loď, a střílíš na ty svoje gobliny — nebo jejich gobliny, záleží, jak dlouho vydržíš na obrazovce bez silnějšího drinku. Postavíš si lodičku a střílíš vodo směru, kterým přijde nepřítel. To je obsah. Bez příběhu, bez zvyratosti, jen syrové: pohyb, střelba, smrt, znovu.

Problém je, že střílečka potřebuje rytmus, feedback, něco, co by tě nabádalo stisknout ten spouštěč. Tady dostaneš pixel grafiku, která vypadá, jako by byla nakreslená programem v BASICu, a zvuk — když ho vůbec slyšíš — který se tváří, že pálíš z plechovky. Ovládání není ani těžké, ani příjemné. Jen existuje. Úrovně, pokud je můžeš tak nazvat, se valí za sebou bez výrazné změny; jsi pořád na tom samém místě, jenom víc goblínů.

Co si z toho pamatuju? Skoro nic. A to není kritika na delší dobu; to je jednoduše realita. Střededobá doba domácího počítače měla spoustu experimentů a podivnosti, ale Tommy's Space Goblins není ani zajímavá podivnost — není to ani hra, která by tě chytla, ani hra, která by tě aspoň bavila tím, jak je hloupá.

Tady prostě nechybí nic konkrétního — chybí všechno. Motivace, kouzlo, Design, který by tě posunul dál. Kdyby měla jít hra hrát jen tak, aby se něco dělo, tak je to ok; ale to není dost. Zábava začíná, když je v tom smysl, a tady ten smysl není ani zamrznený pod ledem — ani neexistuje.

V prohlížeči si ji sice můžeš spustit, pokud ji vůbec najdeš, ale neber to jako výzvu. Vezmi to spíš jako etnografický kousek — důkaz, že ne každý experiment v osmdesátkách skončil geniální hrou. Tohle je ten ostatní kus, který se zapomíná podaří.