Hyperaktivní školák Tommy se potřebuje dostat domů a málem to nezažije — na své cestě totiž narazí na zástupy letajících nepřátel, hromady překážek a časomíru, která se netajně chystá utéct. Hra z roku 1986 je případ čisté, nekomplikované zábavy, která se netrápí příběhem či atmosférou.

Jde v podstatě o vertikální shoot-em-up, kde řídíš malý raketoplán a střílíš na vše, co se pohybuje špatným směrem. Obrazovka scrolluje dolů a ty se snažíš přežít. Nepřátelé přicházejí v pravidelných vlnách, některé můžeš sříznout, jiné jen obletět. Cíl je prostý: dostat se na konec levelu bez toho, aby tě něco zasáhlo.
Ovládání je přímočaré — pohyb kurzorem nebo šipkami, střelba mezerníkem, případně Ctrl. Hra se hraje bez zbytečných gadgetů a power-upů; to, co vidíš, je to, co máš. Grafika je primitivní, zvuky jsou skromnější než skromné. Ale na to se brzy zapomene, protože hra se zaměřuje na jedinou věc: tempu. Hrajeme v tempě, které se postupně zrychluje, a v tom spočívá chuť na dalším pokusu.
Z dnešního pohledu Tommy's Hyperdrive vypadá jako cvičebna, skrze kterou se děti vrhaly do prvních počítačů. Není zde nic, co by bylo zvlášť chytré, ale není zde ani nic, co by překáželo. Grafika a zvuk patří úplně do pozadí; hraje se tady mozek, který se snaží předpovědět pozici nepřítele a vlastní pohyb na co nejmenší ploše obrazovky.
Dnes? Není to hra, kterou by ses vracel koukat na detaily. Je to hra na pár minut, když máš chuť na starý arcade. Jednoduchá mechanika a progresivní náročnost ji drží nad hladinou. Zkus si ji zahrát, když chceš prožít, jak to vypadalo, když se shoot-em-upy hrály bez efektů a bez lásky.