TITANman

Tahle volná adaptace filmu Terminátor z roku 1990 ti dnes při spuštění v DOSBoxu přijde někdy k smíchu, někdy k rozčarování. Ale pozor — TITANman není zdaleka tak známý jako třeba Alien, i když vychází ze stejné vlny filmových licensí, která se v devadesátkách prodávala za chlup.

Jdeš po stranách, střílíš roboty a mutanty, sbíráš zdraví a munici. Klasický run-and-gun, kterého se v té době valily hromady. Hra ti dá počáteční pocit, že je to něco jednoduchého a přímočarého — občas i zábavného. Ale čím dál hraješ, tím víc si všimneš, že některé věci fungují divně. Srážky s nepřáteli nejsou důsledné, tvoje postava se občas zadrhne v prostředí, střelba má svoje hranice, které ti nejsou vždycky jasné.

Grafika je barevná, pixely jsou čitelné, hudba zvládá svou robustní, syntetickou roli. Nic složitého, nic fancy. Ovládání je jednoduché — střílej a skákej — ale občas máš pocit, že tvůj charakter je líný a reaktivní s určitou vlatností. To v kombinaci s občasným frustrem ze špatné umístění nepřátel dělá z hry zážitek, který se někdy zdá facinující, jindy otravný.

TITANman si dnes nikdo nepamatuje jako skvělou hru. Spíš jako jednu z těch, co se ztratily v horách licencovaných střilců, které vydavatelé prodávali bez rozpaků. Nabízí docela upřímný pohled na to, jak hrál typický hráč, když si mohl koupit jakoukoliv hru s jménem ze filmu a věřil, že dostane zábavu.

Pokud v nostalgiijícím koutě DOSBoxu hledáš zapomenutý run-and-gun bez velkých ambicí, TITANman se dá zahrát. Není to křeč, jen průměrný čtrnáctiletý software s chutí na akci a s výkonem průměrného stříleckého hříště. Hodí se spíš na chvíli zkoušení, než na dlouhodobou zábavu.