Když spustím Champions of Zulula, čekám buď epickou RPG, nebo alespoň skvělou dungeon crawl. Místo toho se mi na obrazovce rodí něco, co si není úplně jisté, co vlastně chce být.
Jde o počítačovou hru z devadesátek, kde vedete skupinu postav přes fantasy svět Zulula. Systém se opírá o princip taktického hraní v turech — postavíte se s nepřáteli, střídavě útočíte a obranujete. Nic zásadně nového, ale to v té době nebyla chyba. Prostředí má starou dobrou atmosféru dungeonu a kouzel, grafika je pixelová, kolorit tmavý a šrumec. Zvuky jsou minimální, občas nějaký ten efekt, музика mizí za horizontem už při vyvolání první bitky.
Problém není v tom, co hra obsahuje, ale v tom, jak si drží řád. Interface je krkolomný — pro jednoduchý příkaz musíte klikat skrz několik menu. Postavy se ovládají přesunováním na gridu, což má logiku, ale v praxi to trvá věčnost. Balancování je nerovnoměrné; někdy vám nepřítel sfoukne bez milosti, jindy se choulí jako zadržovaný pes. Nebývá v tom koherence, která by vás nutila myslet strategicky.
Champions of Zulula patří k těm hrám, které se snažily být víc, než stihly. Ambicí měly nahromadit všechno — mapu, inventář, systém kouzel, nemovitosti. Místo esence skončily s těstovinou. Pro svou dobu to nebyla průlomová věc, teď je to spíš kuriozita pro sběratele starých PC her, kteří si je zahájí v emulátoru a kouknout si, jak to vypadalo v Praze nebo Brně v polovině devadesátek.
Dnes si ji zahrát není špatný nápad, pokud vás baví laborování s DOS kompatibilitou a netrpíte na pocit marného času. Zůstane to experiment, ne zážitek. Ale ano, v té chvíli, když jste seděli u počítače a měli pro to čas, to bylo v pořádku. Teď je to spíš vzpomínka na dobu, kdy se hry ve frontě testů ještě moc nečekatily.
old