Ascii Sector

Když se do Ascii Sectoru poprvé vrhneš, netušíš, jestli se díváš na vesmírný simulátor nebo na nějaké abstrakcí narvané představení. Vzdálená loď se objevuje jen jako řádka symbolů, nepřítel jsou hvězdičky, a přesto — přesto se z toho kouká vesmír a kouká se to zajímavě.

Jde o akční simulátor letových střetů z pohledu první osoby, kterému se podobá třeba starý Elite, jenže tady všechno žije jen v textovém režimu. Ovládáš malou lodičku v nekonečném prostoru, lovíš piráty nebo obchoduješ, záleží na tvé náladě. Mapa se generuje procedurálně, takže vesmír nemá konce. Střetáš se s nepřáteli, máš palivo, municí a zdraví — standardní věci, které ti ale v ASCII podobě připadají mnohem hlasitější, než by měly.

Hraní je překvapivě intuitivní. Otáčíš se, zrychlíváš, zpomalíš, střílíš. Každý manévr se počítá, protože patrně nejsi neporazitelný. Nepřítel letí kolem, jeho polohu odhadneš z relativního pohybu na obrazovce — je to jako voják s mapou a kompasem, ne s holografickým displejem. Tím to kouká. Měnit se mohou i režimy — třeba na text-based obchodování nebo údržbě — a hra přitom nijak nezklamává. Je to jednotné, bez skrčení se v ohybu.

Ascii Sector do sebe kousl fanoušky oldschool sci-fi simulátorů proto, že se nebál být bílý, černý a případně zelený. V devadesátkách a dvoustisících bylo taky řada podobných pokusů — MUD-y, textové adventury — ale málo z nich tak elegantně spojilo text s reálným pocitem akcelerace a nebezpečí. Hra není mrtvá ani teď, komunita se jí občas vzpamatuje.

Dnes na ni koukat znamená pochopit, že графика není podmínkou zábavnosti. Je to lehké, bez grafických nároků, dá se to hrát na čemkoli. Když se smíříš s tím, že se díváš na obrazovku plnou znaků, zjistíš, že tvůj mozek si vesmír domyslí daleko lépe než každý pixel. Zkus to. Stojí to za to.