Ack-Ack Attack!

Když se hráč poprvé spustí Ack-Ack Attack, slyší známý zvuk — pixelové střílení a panické pískání. Jde o klasiku střílečky z devadesátek, kterou sice dnes najdeš spíš v archivech než v obchodech, ale jejíž duše se vryje do paměti. Na DOS-ovské platformě šlo o jednu z těch her, které se míhly v kazetách a na discích, kdy si o ní psalo pár listu v computerovém magazínu a pak zmizela.

Jde o jednoduchou vertikální střílečku z půlky devadesátek — ty vysloveně osmdesátkové. Řídíš si na spodu obrazovky něco, co připomíná protivzdušnou střeň nebo vrtulník, a střílíš na letící objekty, které se snaží tě zlikvidovat. Cíl je klasický: přežít co nejdéle, sbírat body a zvládat stále aktivnější vlny nepřátel. Nic originálního, ale v tom byla kouzlo — opakování a zlepšování były motorem, který tě držel u monitoru.

Mechanika je přímočará. Pohyb vlevo-vpravo, střelbou ovládané jistě klávesnicí, bez složitých kombinací. Hra se s každou vlnou zrychluje a hustota nepřátel roste. Zvuk — to pískavé, elektronické střílení — funguje čistě jako zpětná vazba, nic sofistikovaného. Co tuhle hru ale v devadesátkách drželo při životě, bylo právě to tempoové zvyšování a příběh bez příběhu: prostě přežívej a snaž se porazit vlastní highscore. Dnes to zní proti dnešnímu hyperprogramu jako čajová zábava, ale tehdy to byla adrenalín.

Ack-Ack Attack patří do té kategorie her, které se s odstupem času jeví spíš jako artefakt než mistrovské dílo. Nebyla nikdy nejhranější hrou, ani se neproslula nějakou inovací. Držela se osvědčeného systému vertikálky — střílej, uhýbej, počítej body. Dnes se hry jako Galaga či Xevious těší větší pozornosti, Ack-Ack Attack ale svou skromností reprezentuje tisíce nefestovaných titulů, které tvořily zázemí dostupné herní kultury v devadesátkách.

Zkusit si ji dnes v prohlížeči nebo přes emulátor stojí za to, když máš chuť na lehkou, repetitivní zábavu bez návalů cutscén a příběhu. Není to hra, která by ti změnila názor na medium — je to poctivá, jednoprstová střílečka, kterou si zahraješ padesátkrát a pak se vrátíš k něčemu zajímavějšímu. Přesně jak jí patří.