3Detris

Tetris v trojrozměru. Takhle prostě. Nejsem si jistý, jestli to byl skutečně první pokus, ale v roce 1994 to bylo něco nezvyklého — kolem se ještě motaly Tetrise plošné a něco takového se nevidělo často. 3Detris se na obrazovce vynořuje jako klasická střílečka s drobnými rozdíly, jenže místo toho aby se kostičky hromadily dole, padají do hloubky. Či spíš do strany. Orientace ve třech dimenzích se při pohledu na dvourozměrný monitor dělá potíž.

Mechanika zůstává známá — skládáš kusy, čekáš, až se řady zaplní a zmizí. Jenže tohle není už jen řada, ale vrstva. Vizuálně je hra surová, rastrová grafika vypadá jako by ji nakreslil počítač přímo na papír milimetrový. Ovládání je jednoduché, otáčení a posun fungují bez zbytečných komplikací. Problém je spíš v tom, že mozek si třídimenzionální hřiště není vůbec zvyklý představovat z takto schematického znázornění. Musíš překonat intuici naučenou tisíci hodinami klasického Tetrisu.

3Detris není hra, která by vítězila svou elegancí. Grafika je věrná duchu DOS-ovských experimentů, zvuky jsou spíš funkční než přitažlivé. Ale v tom je právě krása — je to čistý mechanismus bez zbytečného balastru. Když se ti rozum konečně podvolí a začneš vidět hřiště správně, objeví se zvláštní satisfakce z každě vrstvy, kterou vymažeš.

Hra má čistý, logický design, který se držel stejně jako její dvojrozměrný předchůdce. Není to remake ani klón — je to opravdový pokus o rozšíření Tetrisové myšlenky. Stojí za to si ji zahrát, pokud tě zajímá, jak by taková věc mohla fungovat, nebo chceš-li pocítit, jak technologie devadesátek zkoušely překračovat hranice jednoduchých her.

V prohlížeči se hra spustí bez problémů a doba jejího hraní je překvapivě tlačitková — chvíli trvá, než si ji osvojíš, ale pak se do ní zaženeš. Není to hra pro všechny, ale pro ty, co mají rádi Tetris a cítí pokušení vyzkoušet něco nového, je to povinná zastávka.