Zangband

Máš v rukou povinnost rozdělit si moc mezi magii a meč. Zangband je rogulike z poloviny devadesátek, který si nebral servítky — postavíš si postavu, vejdeš do chaosu a umřeš. Pak znovu. Takhle se to hraje, takhle to bylo a takhle to pořád funguje. Nejde tu o příběh ani o to líbit se každému.

Jde o dungeon plný příšer, artefaktů a čísel, která ovládají tvůj osud. Varianta vycházela z klasičtějších variant Angbandu, ale přidala vlastní kořenění — více ras, více trhu, více prostoru k experimentování. Není to hra, kterou se proklikáš půl hodinu. Je to propast, která tě sežere čas a vrátí ti jen smrt a chuť na další pokus.

Hraje se zdola nahoru — začínaš v první úrovni, tápeš se v tmě, sbíráš podivné věci a čteš si, co kterou věc dělá. Není tu tutoriálu, není tu milosrdenství. Ovládání je klasické rogulike: šipky, mezera, písmena. Jakmile pochopíš, co se děje, začíná to být hratelné. Jakmile si myslíš, že máš vyhráno, přijde drak a rozmázne ti postavu s několika údery. Přesně v tom je půvab — nikdy nevíš, co tě čeká tři patra dál.

Zangband se nestal legendou, kterou se stala třeba Diablo, ale uprostřed devadesátek měl své místo v budkách a diskusích. Byl svobodný, byl tvrdý a nabízel desítky hodin pro ty, kdo se nebáli vykopat si vlastní zábavu. Grafika? ASCII. Zvuk? Není. Design? Klasický dungeon crawl bez ozdob.

Dnes by sis to zahrál v prohlížeči nebo v DOSBoxu, kdyby tě zajímalo, jak vypadal autentický roguelike bez moderních pozastavovacích nabídek a tutoriálů. Není to hra pro každého — není to hra pro lidi, kteří chtějí vyhrávat. Je to hra pro lidi, kteří chtějí prohrávat s pocitem, že se to jejich chybou nehodilo jinak. A to má svou sílu.