Tag Team Wrestling

Čtyři kola, dva zápasníci na straně a žádný cit pro dramaturgii. Tag Team Wrestling ze středu osmdesátých let není hra o sportu — je to nejzákladnější možný simulátor bizarních tanečků v boxovacím ringu, kde se občas něco stane.

Hraje se zde ragby s pěstmi. Dva proti dvěma, cíl je jasný: shodíš protivníka na koberce a počítáš do tří. Tvůj partnerský zápasník se může v kterýkoli moment vyměňovat — a měl by, protože únava existuje a energetický systém se chová jako vyprahlá studna. Zbývá stisknout klávesu, přiblížit se a čekat, až hra rozhodne, jestli tvůj útok zasáhne. Ovládání je jednoduché do té míry, až je vyčerpávající: pohyb, útok, výměna. Bod.

Grafika zůstala v roce 1983. Zápasníci jsou pixelové siluety oděné do barevných trik, jejich pohyby vypadají, jako by jim někdo zlomil klouby a pak je opravil chaoticky. Animace jsou tuhé, kolize nejasné — někdy si nejsi jistý, jestli ses doopravdy dotkl soupeře, nebo jestli hra jen přemýšlela o tom, že by mohla. Zvuk není zvuk, jsou to spíš elektronické výstřiky, které do uší vnikají bez milosti.

To, že si ji pamatuju, není zásluha kvality. Je to nostalgie prostého pískovce — vzpomínka na dobu, kdy stačilo, aby se na obrazovce cokoliv hýbalo. Tag Team Wrestling je hra, kterou jsi hrál v počítačové učebně, protože byla gratis a aby se počítač vůbec používal. Přinesla? Málo. Zestárla? Náramně špatně — už je to jen historitka, která vůbec nechutnává.

Dnes si ji vezmi si jen když chceš vidět, co se za pár let technologie zvrhlo. Je v tom určitá vaznost — primitivní věci bývají upřímné, a Tag Team Wrestling už není ani to. Nejde o retro zákoutí, jaké chceme vrátit. Jde o digitální dějiště, kde se dělilo, a my jen kouukáme.