Solitaire

Karty se rozjímavě otáčejí na černém pozadí a už je jasné — tahle klasika tu nebude řešit umělé dramatičnosti. Solitaire v původní DOS verzi je prostý, přímý a bez zbytečností. Není tu zvuk, není tu animace, jen tabule, karty a tvoje vědomí, že někde je řešení, musíš ho jen najít.

Jde o počítačový převod karetního solitaire, kterému starší generace říkala klondaik. Stůl je rozdělen na osm sloupců s otevřenými kartami, několik dalších se skrývá v balíčku. Cíl je jednoduchý: seskupit všechny karty po dresech v pořadí od esa po krále, přesunout je do domů a pak si sednout s pocitem, že jsi vyhrál něco, co se počítá jenom pro tebe.

Hra se ovládá klávesnicí a myší bez zbytečných animací. Přetahováš kartu, vidíš, jestli se dá umístit, a pokud ne, vrátí se zpátky. Logika je nejstarší: lze přemisťovat jen nižší karty na vyšší, pokud mají opačnou barvu, anebo se opírá o jednotlivé pravidla verze, kterou zrovna hraješ. Vypočítáš si v hlavě, co se kudy má, a buď se to povede, nebo skončí v mrtvém bodě. Bez chlubileckého efektu, bez toho, aby ti hra gratulovala.

Tenhle Solitaire je připomenutí doby, kdy počítačové hry nemusely být spektáklem. Nebyl to trend, nebyla to moda — byl to prostě čekací program mezi práci, rozjímavé cvičení v logice a procrastinaci, která se dala obhájit. Formát trvá, protože funguje. Generace IT lidí si na těchto hrách procvičila stratégii a trpělivost, aniž by si to uvědomila.

Dnes, když máš mobil s tisícem her a u každého kliknutí se ti vršť tříská do obrazovky, připadne ti tohle jako návrat do ticha. Není tu nic k vylepšování, k cílům, k skóre — jen ty a tvá rozhodnutí. Solitaire z roku 1986 se stará hlavně o to, aby ti bránil v blbostech a aby hra byla skutečně hratelná. Pokud si chceš zkusit karty bez srdcových zrychlení a bez pushů na další úroveň, tohle je přesně to.