PARAGON

Když se v něm objeví ta první zombie a začne na tebe řvát, chceš si koupit zbraň. Máš pár dolarů, ale co je teď důležitější — municija, nebo brožura s mapou? Tohle je Paragon z roku 1991, jednoduché isometrické RPG od neznámého výrobce, kde logika inventáře bolí skoro víc než samotné boje.

Hraješ si průzkumáře, kterého páčka příběhu zavedla do podzemí plného nestvůr a tajemství. Hra vychází z nejčistšího klasického RPG receptu — pohybuješ se po mapě, sběráš věci, zvyšuješ si postavu, zabíjíš nepřátele a hádam někam dojdeš. Není tu silný příběh, jen představa něčeho většího někde tamhle dole. Prostředí působí chladně, monstra vypadají jako pospaní, ale je v tom něco fascinujícího. Procedurální nuda, ale procedurální nuda s nádechem něčeho neznámého.

Hraní se táhne. Přesuny samy o sobě nejsou špatné, ale boje jsou zdlouhavé — pomalé, bez elegance, bez řítku. Stojíš si naproti bestii, čekáš, počítáš si, kdy se jí skončí animace, a pak to zkusíš znovu. Není to peklo, ale není to ani zábava. Ovládání je intuitivní, orientace na mapě bez problémů, ale hra tě časem přestane bavit svou jednotvárností.

Dnes má Paragon zvláštní pozici — není dost dobrý na to, aby ho hrál někdo mimo retro nadšence, ale není dost špatný na to, aby ho ignoroval. Je to jeden z těch titulů, který si vezmeš do prohlížeče z čisté zvědavosti, ne z nadšení. Pozůstatek doby, kdy indie ve skutečnosti znamenala skupinu týpků kódrujících v garážích bez velkého rozpočtu ani podpory.

Dneska se na něj podíváš jako na artefakt. Zkusíš ho desítku minut, ocenís si, že existoval, a pak si najdeš něco, co drží pozornost lépe. Pro archeology osmibitové a devadesátkové zábavě — zajímavá poznámka pod čarou RPG historie.