Naves

Klasická věc — podívám se na seznam her z roku 1990 a najednou tam vidím „Naves" a pálu si mozek, jestli jsem to někdy hrál. Neuvedený výrobce, neuvedený žánr, nic. To je ten typ hry, kterou v informatice na základní škole někdo natáhl ze staré diskety a všichni si ji kolikrát zahrály, ale nikdo nepřesně nevěděl, jak se jmenuje její tvůrce.

Půjde nejspíš o arcade střílečku — pohybuješ se na obrazovce a plácáš stříleně na nepřátele, kteří se snažejí tě pluchtkat. Takovéhle jednoduché věci se psaly v generaci, kdy se lidí bavily i dvoubarevné kresličky a pípavé zvuky. Naves zřejmě není výjimkou. Cíl je stále stejný: přežít vlny, zvyšovat skóre, koukat na číslíčka, která se inkrementují.

Ovládání bývá u těchto her spartánské — šipky nebo WASD, spacebar na střelbu, hotovo. Nic extra, nic zbytečného. O to jde: mechaniky zvládnut za pět sekund, zbytek je čistá praxe a reflexy. Zestárlo to ale strašidelně. Když dnes otevřeš něco z roku 1990, co pokulhává bez estetiky, bez story, bez jakéhokoli kontextu, je to na počítání sekund, než si řekneš, že existují lepší způsoby, jak si zahrát střílečku.

Proč si Naves někdo pamatuje? Asi proto, že v počítačovnách a školních PC to byla dostupná zábava. Zadarmo, maličká, žádné instalace. Mělo to svůj šarm — minimalizmus nutností, ne vůlí tvůrce. Dnes? Technicky je to artefakt, který ukazuje, jak bezejmenné byly některé hry z té doby. Vznikaly, žily a umíraly bez publicitních oddělení, bez vydavatelů, bez webu. Jen pár řádků kódu někde v diárnách počítačařů.

Když se chceš vrátit do devadesátek a nechceš Spaceinvaders pokadesáté, Naves je věc, kterou si otevřeš v prohlížeči během minuty. Nebude ti to měnit život. Ale přesně tímhle hrám patří to malé místo v historii — ne pro geniálnost, ale pro to, že tady byly a že si je na ní pamatujeme víc než samotný tvůrce.