Killing Cloud

Když počítač odpovídá na jednoduché příkazy v angličtině a přitom tě bombarduje nepřátelskými jednotkami, víš, že ses dostal do něčeho neobvyklého. Killing Cloud z roku 1991 je jedna z těch her, které se snaží být chytřejší, než jsou ve skutečnosti, a přesně v tom spočívá jejich zvláštní kouzlo.

Jde o strategickou akční hru na PC, kde velíš jednotkám proti nepříteli. Zasazení není příliš vysvětlené — prostě existuje jakási hrozba a ty máš ji zastavit. Nejdříve si musíš v terminálu zadávat příkazy, aby si počítač uvědomil, co chceš. Není to klasická strategická řada s mapou, spíš experimentální pokus o dialogickou strategii, která vypadá mnohem moderněji, než byla vlastně v praxi použitelná.

Hraní je frustrující a zároveň fascinující. Ovládání přes textový interface není pouze retro — je to brzda, která ti brání v tom, aby ses soustředil na strategii. Jednotky se pohybují pomalu, až bolestivě. Grafika je prostá, jednoduché bílé čtverce a čáry na černém pozadí. Zkoušíš zadat příkaz, čekaš na odpověď, mezitím se ti může nepřítel přiblížit, a pak zase pismeníš. Tempu se vůbec nehodí — připadá to spíš jako cvičení v nádeji než jako skutečná válka.

V devadesátkách tady byla snaha. Vývojáři chtěli něco originálního, něco, co by propojilo textové příkazy se strategickou hrou. Idea měla potenciál. Realita byla jiná — převáží frustraci, kterou přináší pomalost a neurčitost. Čekání na přesun jednotky, která trvá věčnost, rozebírá i nejtrpělivějšího hráče.

Dnes je Killing Cloud především kuriózita. Není to hra, do které se vrátíš pro zábavu, ale spíš abys si vyzkoušel, jak se dělaly hry v éře, kdy nikdo přesně nevěděl, co chce. Někdy experimentování vede k mistrovským kusům. Tady vedlo k příběhu, který si zapamatuješ právě proto, že byl zvláštní. V prohlížeči si ji zahraješ spíš ze zvědavosti než z gustu.