Karl Quappe

Když se v devadesátkách potkaly grafika Atari 2600 s mechánikou z herny, vznikly hry jako Karl Quappe. Není to nic podstatného, ale má v sobě přesně to, co starý počítač zvládne bez nářků.

Jsi maličký postavička — něco mezi splašeným vaječníkem a maskotkem, který by zaujal nanejvýše na zadním pultu hračkárny — a pohybuješ se po jednoduché aréně. Sbíráš věci, vyhýbáš se nepřátelům, postupuješ na další úroveň. Nic složitého, nic nečekaného. Arkádní formule z osmdesátkových automatů, kterou kdysi někdo zvládl nahodit i na Commodore 64, teď se objevila na pécku.

Ovládání je přímočaré — pohyb a skok, nic víc. Hra nebere v úvahu, že máš myš; tahle věc počítá s joystickem nebo aspoň se strojením v DOSu. Prvních pět minut jsou zábavné, pokud máš rád opakování. Pak si všimneš, že úrovně jsou mělké a nepředvídatelné, v tom negativním slova smyslu — nepředvídatelné proto, že se hra chová jako náhodný generátor v tichošlapu, ne jako něco s vnitřní logikou.

Karl Quappe je reprezentant tisíciletého davu jednoduchých her pro DOS, které v kostce fungovaly. Nebyl důvod je dělat špatně, ale byl důvod je dělat prostě — a právě to se stalo. Zbývá po ní pocit průměrného zábavníku, kterému chybí talent na rozparty design i na elegantní opakování známého schématu.

Dnes na ni kouknout? Spíš když tě zajímá, jak vypadaly obskurní arkády na počítači za 20 tisíc korun. Jako kuriozita z doby, kdy byl počítač zkrátka pomalejší, blbější a méně schopný než automaty v hospodě. S nostalgiou přijde, s požitkem ne.