Sharp

Když neznáš jméno tvůrce a vědomě vydáš hru bez žánru, znamená to, že ti jde jen o techniku. Sharp je přesně tím — minimalistická střílečka, která si nelhala do řeči. MS-DOS, 2018, když už si to někdo nesl.

Základem je pohled shora, jednoduchost při křesle, zasazení není. Střílíš co vidíš, padají věci, řeš to. Grafika působí jako pokus vrátit se k barevnosti středních osmdesátek, když monitor ještě neuměl nic pěknějšího. Plochy, čáry, barvy bez pokušení k detailu. Není to krása, je to upřímnost.

Hra se ovládá přímočaře. Pohyb, střelba, konce — nic, co by tě zaskočilo. Právě tam leží problém i kouzlo. Bez taktiky, bez hlubší strategie, bez příběhu by měla být aspoň těla k nití, která tě podrží. Ale Sharp je až příliš střízlivá na to, aby byla adrenalinem, a příliš nudná na to, aby byla zajímavou studií. Střílíš, padáš, začínáš znova, až se ti to nuda.

Co si z ní vezmeš? Pocit, že existují hry bez smyslu, a přesto někdo věřil, že stojí za vypuštění. Nostalgie na MS-DOS nemusí být všechno — občas potřebuješ aspoň jednu věc, která strhne pozornost. Sharp ji nemá.

Dnes si ji zahraniči jako kuriozitu nebo cvičení v nutkání vrátit se k nejjednoduššímu. Pokud chceš střílečku, kterou zapomeneš během hodiny, je tu. Pokud chceš něco, co zůstane, hledej dál.