Poof

Padám dolů, padám dolů, a když přistanu, nejsem tady. Poof — nejspíš nejasněji pojmenovaná hra devadesátek, kterou jsi v každém PC klubu viděl, ale nikdy jsi si nebyl jistý, co to vlastně je. Asi proto, že to samotní výrobci příliš nevysvětlovali.

Jde o падajícího panáčka, kterého ovládáš přímo a snažíš se dostat dolů — ne nahoru, dolů — skrz úrovně plné překážek. Padáš, skáčeš, vyhýbáš se věcem, které tě zabijí. Nic složitého, nic chytrého. Jednoduché řečeno: gravity puzzle, kde zvládnutí směru je všechno.

Grafika? To by byla příliš velká slova. Farebný kvádr padá skrz černobílý labyrint. Zdá se, že to někdo naprogramoval v pátek odpoledne a rozhodl se to vydat. Zvuk? Píp při pádu, píp při zásahu, ticho. Hratelnost sedí do doby, než pochopíš, že jde jen o memorování sekvencí — pak už to jenom opakuješ stejný kousek padesátkrát, dokud nedotneš dokonalý timing. A to se stane nudným rychleji, než se naučíš vyslovit název hry správně.

V devadesátkách to byl typický filler — něco na chvíli, když jsi čekal, až se spustí Doom nebo Lemmings. Dnes už to není nic víc. Nádherně ukazuje, jak staré mechaniky bez obsahu prostě zestárnou. Žádný příběh, žádný vibe, žádný důvod, proč bys se k tomu vracel.

Pokud chceš zkusit miniaturní puzzle s gravitací bez pretenzí, je to tam. Pokud hledáš něco, co tě na víc než deset minut zabaví, jdi si radši zahrát cokoli jiného. Poof není špatné, jen nesmírně zapomenutelné.