htt305

Když zavřeš oči a představíš si nejjednoduší možnou střílečku z devadesátek, máš HTT305 přesně tady. Bez prehistorických grafiky či ambiciózních příběhů — jen surový DOS, několik sprite postav a přání někoho, aby sis zahrul na něco fyzicky nezvládnutelného.

Jde o tuzemský či sovětský projekt, kterému se příliš štěstí na rozpočet neusmálo. Hraje se z pohledu shora dolů, střílíš do nepřátel, sbíráš zdraví a pokračuješ. Žádný leveling, žádné finty — prostý progres skrze jednu úroveň za druhou. Grafika připomíná střihané kousky z omalovánky, animace jsou spíš myšlenkou animace než jejím provedením.

Ovládání funguje, dokud si zvykneš na to, že herní logika počítá s technikou spíš optmisticky. Střely jedou jak chtějí, nepřátelé se objevují zdánlivě bez pravidla a obtížnost se spíš ztrácí v chaotičnosti než v jednoznačném designu. Nejde o klasiku typu Doom nebo Wolfenstein 3D — jde o nalezenou kasetu od kamaráda, který si hra programoval sám v garáži.

HTT305 si návštěveníci pamatují hlavně jako kuriozitu. Ne proto, že by byla špatná — spíš proto, že se narodila v čase, kdy každý s grafikou alespoň čticích kilo se mohl pokusit o ně. Byla součástí té zvláštní éry, kdy počty pixelů neznamenaly kvalitu, ale spíš upřímnost pokusu.

Dnes si ji zahraješ především jako archivní střet se zmateným designem a skromným uměleckým vkusem doby. Nezačínej s touhle hrou, pokud potřebuješ klasický gameplay — spíš ji pusť jako zvědavostní prohlídku místnosti, kde se hry zrodily ze zoufalství a odseku kódu napsaného pod lampou.