Eco Phantoms

Kdyby si člověk myslel, že v devadesátkách bylo všechno alespoň trochu funkční, Eco Phantoms by ho vyvedl z omylu. Tahle podivná směs adventury a strategické simulace se snaží být chytrá, ale spíš se topí v nejasných mechanikách a rozhraním, které působí, jako by je navrhoval někdo, kdo počítač viděl poprvé v životě.

Jde vlastně o pokus strategické hry s ekologickým nádechem — řídíš si svůj svět, staraš se o životní prostředí, a nějaké fantómovité bytosti tě tu a tam obtěžují. Aspoň podle toho, co se dá z menu a tutoriálu vypsat. Hra se snaží být poučná a zábavná najednou, jenže tyto ambice se rozchází jako chlapi ze hospody ve čtyři ráno.

Problém začíná už při hraní — rozhraní je nepřehledné, nabídky se skrývají na místech, kde je nečekáš, a když konečně něco najdeš, návod ti říká něco zcela jiného. Ovládání funguje, ale s takovým zdráhavým nadšením, jako kdyby ti někdo přikazoval pohyby přes psací stroj. Strategie by měla být hloubavá, místo toho se cítí víc jako zkoušení, co se stane, když na tlačítko stiskneme třeba osmdesátkrát za sebou.

V roce 1990 to byl zajisté experiment, pokus o něco originálního. Jenomže hraní s Eco Phantoms připomíná jízdu na kole bez řízení — teoreticky to funguje, prakticky tě to vezme, kam se mu chce. Hra není bugová nebo úplně rozbitá, spíš jako by ji nikdo neotestoval s člověkem, který počítač už známe.

Dnes se na ni podívám spíš jako na artefakt dobové vize, ne jako na zábavu. Když budeš koukat na počátky experimentální estrategie, může to být zajímavé. Ale na to, abys jí fakt strávil víc jak dvacet minut, by si musela sednout neskutečně specificky — a zda ti sedne, nejspíš zjistíš až poté, co ji spustíš.