Death Bringer

Když se nahraje Death Bringer, čekáš si spíš něco ze sedmdesátek — zvuk připomínající bzučení, grafika jako od dítěte s tužkou. Místo toho dostaneš osmdesátkový kiks, která by byla zajímavá, kdyby nebyla tak strašně unudná.

Jde o shoot'em up, kde řídíš něco mezi vesmírnou lodí a zvláštním geometrickým objektem a střílíš na vlny nepřátel, kterí letí ze všech stran. Cíl je elementární — co nejdéle přežít a nasbírat co nejvíc bodů. Žádná zápletka, žádný příběh, jen obrazovka s nepřáteli a tvůj kurzor uprostřed.

Hraní se sesypává už po minutě. Ovládání je pomalé, bez elegance. Nepřátelé se objevují podle schématu, který se opakuje tak překvapivě bez tajemství, že je vidíš přicházet jako autobus. Stejné vlny, stejný rytmus, stejná nuda. Střelba funguje, ale bez jakéhokoli smyslu pro zpětnou vazbu — stisknete klávesu, něco se pohne, nepřítel zmizí. Hotovo. Na tom je všechno, co hra má.

Death Bringer se ani pokusit neodváží být zajímavá. Nechybí jí polofunkční grafika nebo zjevný technický bug — to jsou věci, co se dají odpustit. Chybí jí ale něco, co by z ní udělalo alespoň chvíli příjemnou. Vzhledem k tomu, co hry podobného žánru v té době už uměly, je i na osmdesátky hodně pomalá a nudná. Návrh a hra spolu vůbec nekomunikují.

Hrála se proto, že existovala a někdo ji musel koupit. Dnes ne. Pokud tě zajímají počátky shoot'em upů na PC, existují lepší — nejen starší, ale i méně otrávující. Death Bringer je pouze zajímavostí v historii, která by zůstala zapomenutá, kdyby na ni člověk nepřistoupil v retro emulátoru pouhopou náhodou.